Stezka Markomanů

O Pičhoře

Mgr. Zdeněk Beneš 
(Ústav archeologické památkové péče středních Čech)

Pičhora je návrší, součást velké štěrkopískové terasy, která dnes ční nad plochou krajinou Pečecka. Společně s dobřichovským kopcem s kostelem Nejsvětější trojice a Vysokým vrchem nacházejícím se na opačné, jihozápadní straně, vytvářejí trojici vrchů obtékaných ze severní strany Výrovkou a viditelných z dalekého okolí. Jejich základem jsou křídové usazeniny (slínovce) druhohorního moře a především štěrky a písky uložené zde říční činností ve čtvrtohorách. Etymologie jména Pičhora není uspokojivě vysvětlena – místo se tak dle kronik nazývá odpradávna.

Podívejme se ale nyní na průběh událostí, které Pičhoru skutečně proslavily a vynesly na piedestal archeologického bádání i mimo české území. Zhruba v polovině dubna roku 1896 započala těžba písku a štěrku na západním úbočí návrší kvůli stavbě obecní silnice. Práce vedl správce Lichtenštejnského panství v Radimi, Jan Waněk. Poté, co dělníci náhodou nalezli tři hliněné nádoby, předali je právě Waňkovi, který prohlédl jejich obsah a na základě nalezených kovových předmětů uhodl, o co se jedná, a ihned psal list do Prahy profesoru Píčovi:

Josef Ladislav Píč, kustod a první ředitel prehistorického oddělení Národního muzea (tehdy ještě Museum království českého), se jako jeden z prvních u nás zabýval seriózním archeologickým výzkumem pravěkých i raně historických Čech. Nálezy, které získával výkopy za pomoci svých regionálních spolupracovníků – tzv. Píčovy družiny, do níž patřil právě i Jan Waněk – pečlivě popisoval a třídil pro sbírky muzea. Brzy z nich mohl vytvořit reprezentativní soubor dokumentující vývoj lidské civilizace od jejích počátků v době kamenné, až po období historické. Ale nyní zpět k dobřichovské Pičhoře a jejím pokladům.

Waněk tedy na Pičhoře odkryl první žárové hroby a správně rozpoznal, že pocházejí z doby římské, jak se začalo nazývat období římského císařství (zhruba 0-400 našeho letopočtu). Mohl srovnávat s jinými nálezy, na něž narazil v okolí. Především se mohl opřít o zkušenost z výzkumu jiného dobřichovského žárového pohřebiště, které vykopával již v roce 1890 v poloze Třebická (nachází se na svazích na východním okraji Dobřichova, na půl cesty k Cerhýnkám). Další průběh záchrany žárových hrobů na Pičhoře probíhal pod dohledem profesora Píče, který zachráněné nálezy odvážel do pražského muzea, kde byly postupně čištěny, konzervovány a popisovány. Tehdejší archeologický výzkum se však jen málo podobal dnešnímu stavu – nebyla pořizována žádná terénní dokumentace, jako nákresy a popis situací. Šlo spíše o prosté získávání nálezů. Jsme však vděční, že se Waněk a jeho pracovníci pokoušeli udržet pohromadě jednotlivé nálezové celky, tj. pohřby a k nim patřící milodary. Přesto se to u všech hrobů zcela nezdařilo. Během měsíce Waněk získal celkem 131 žárových hrobů, z nichž část byla uložena v hliněných nádobách, jiné v prostých jamkách bez uren a šest bylo uloženo v honosných bronzových nádobách pocházejících z Itálie.

O těchto nálezech již v příštím roce píše J. L. Píč v prvním českém odborném periodiku – Památkách archeologických a místopisných (vychází dodnes jako Památky archeologické) – ve svém článku „Archeologický výzkum ve středních Čechách“. Ještě v dalších letech až do roku 1905 bylo z dobřichovského naleziště během dalších prací získáno ještě několik dalších hrobů. Nálezy z Pičhory se profesor Píč dále zabýval v jednom ze svazů svého monumentálního díla Starožitnosti země české (jde o svazek II/3 z roku 1905 pod názvem Žárové hroby v Čechách). Roku 1907 jej vydává německy jako Die Urnengräber Böhmens a lokalita tak získává na mezinárodním ohlasu. Poslední hrob, který byl na Pičhoře nalezen, získal do poděbradského muzea Jan Hellich a popsal jej roku 1919, ačkoli samotný rok jeho nálezu není znám. Nálezy z tohoto hrobu se však nepodařilo v poděbradském muzeu po sto letech identifikovat. Po tragické smrti profesora Píče nechal Jan Waněk na Pičhoře vztyčit památník z tmavé švédské žuly. Ten ostatně na Pičhoře stojí dodnes a uvádí jména všech zúčastněných:

Během dalších desetiletí se nálezům z Pičhory věnovali další a další badatelé a znalosti o době římské na českém území se stále více a více prohlubovaly. V mezinárodní kooperaci byla postupně vybudována poměrně podrobná chronologie a typologie jednotlivých typů předmětů, což umožnilo řešit složitější otázky nejen datování nálezů, ale také problematiky společenského zřízení v barbarských zemích mimo římskou říši a vztahy těchto společenstev (kmenů) s Římany. Archeologové se na Pičhoru vrátili ještě jednou v roce 1988. Vladimír Sakař, tehdejší přední odborník na římské importy v Čechách a zaměstnanec Národního muzea, tehdy zorganizoval sondážní odkryvy přímo na Pičhoře, nedaleko Waňkova památníku. Účelem tohoto výzkumu bylo zjistit, zda existuje možnost pokračování pohřebiště ještě dále východním směrem. To se však potvrdit nepodařilo – zjištěny byly jen nevýrazné objekty s minimem nálezů. Ukázalo se, že Pičhora a zvláště prohlubně vzniklé těžbou štěrku, byly již od konce 19. století místem, kde se lidé zbavovali domácího odpadu. Část těžních jam tak byla zasypána, jiné jsou však dodnes v terénu patrné. Podobný osud postihnul také těžní prostor bývalé Macháčkovy cihelny situované bezprostředně na západním úpatí Pičhory.

K úplnému odbornému vyhodnocení nálezů z Pičhory však došlo až zhruba sto let po výzkumu J. Waňka. Projekt grantové agentury České republiky z let 1996-1998, jehož řešitelem byl Eduard Drobejrar, tehdy ještě kustod sbírek doby římské a doby stěhování národů Národního muzea, vyústil roku 1999 v monografickou publikaci Dobřichov-Pičhora. Ein Brandgräberfeld der älteren römischen Kaiserzeit in Böhmen (tedy Dobřichov-Pičhora. Žárové pohřebiště starší doby římské v Čechách). Zde jsou konečně shrnuty všechny dosavadní poznatky o pohřebišti a podrobnou analýzou všech předmětů a jejich souvislostí byl vědecké veřejnosti předložen úplný obraz nejbohatšího germánského pohřebiště starší doby římské v Čechách. Autor této monografie na základě dosažených zjištěný vydal také útlou publikaci věnovanou širšímu publiku – Příběh o Marobudovi a jeho říši. Tímto způsobem se české veřejnosti konečně otevřely dveře k poznání té kapitoly historie, která se dosud krčila ve stínu přemyslovských knížat a keltské civilizace, ačkoli co do evropského významu si s nimi nikterak nezadá.

Chcete vědět více? Podívejte se do těchto publikací:

Droberjar, E. 1999: Dobřichov-Pičhora. Ein Brandgräberfelder der älteren römischen Kaiserzeit in Böhmen, Fontes Archaeologici Pragenses 23, Pragae.

Droberjar, E. 2000: Příběh o Marobudovi, Praha.

Píč, J. L. 1896-1897: Žárové hroby na Pičhoře u Dobřichova, Památky archaeologické a místopisné XVII, 479-515, Praha

Píč, J. L. 1905: Čechy na úsvitě dějin. Svazek 3. Žárové hroby v Čechách a příchod Čechů, Praha.